Smradlavý humusák

Svět není místo k radování, jak to kdysi zpíval Václav Neckář, to vám vzkazuji já. Dnes a denně se o tom při různém zpravodajství můžete přesvědčit. Člověk by ale předpokládal, že existují určité instituce, které přece jen tu dnešní bídu a svrab poněkud zmírňují, například nemocnice. Já vím, tu a tam se pod jejich křídla vetře nějaký úchylný vrah nebo deviant, ale většinou jde o společenstvo slušných lidí, co si předsevzali těm ostatním pomáhat, to jsem si až dodnes upřímně myslela. Jenže i tato iluze je pryč. Přinejmenším určitou část personálu fakultní nemocnice v Olomouci by měl osud vyhodit na shíh a mráz s holýma rukama, aby si každý jedinec vyzkoušel, jak v takové situaci obstojí. Víte, proč to říkám? Ne? Jde o to, že v nemocniční "péči" se hned dvakrát po sobě objevil jistý bezdomovec. Stěžoval si na bolesti břicha a na to, že deset dnů nejedl. Nemocniční personál ho za pomoci ochranky podvakrát promptně vypakoval na ulici a ten ubožák rezignoval, schoulil se kousek od vchodu a prostě zemřel. Mluvčí nemocnice k tomu pouze podotkl, že "nemocnice není azylový dům, aby poskytovala stravu a přístřeší těm, kdo nepotřebují hospitalizaci." Prapodivné stanovisko, ale pokud přihlédneme k tomu, že ten napapaný pán má pouze hájit nemocniční zájmy, i to je poměrně pochopitelné. Co však nepochopím je to, jak lidé ve zřízení, které má životy zachraňovat, mohli být tak necitelní a toho ubožáka vyhnat bez kouska žvance. Přes všechno bouření se a stěžování, nemocniční platy nejsou zase tak malé aby někdo z těch, kdo u toho případu byl, nemohl dát potřebnému trochu peněz, aby si zašel někam na polévku a rum. Že nikdo neměl v tašce žádnou svačinu, kterou by mu podal, že nikdo dokonce ani nebyl ochoten zajít pro něj do nemocniční kuchyně vyprosit nějaké zbytky, jichž se celé hromady po pacientech běžně vyhazují a vyvážejí pro výkrm prasat. Asi se jim ten chudán prostě nelíbil - neměl domov a smrděl, tak ho nechali umřít, co taky s ním, že?