Já tomu dnešnímu světu vážně nerozumím

Já tomu dnešnímu světu vážně nerozumím. A hlavně rozumět nechci. Velmi bych si přála, abych uměla udělat nějaké kouzlo, které by mne přeneslo na nějaký pustý ostrov, kde bych byla vzdálena ode všech těch lidských shonů a hloupostí. Klidně bych havarovala na takovém opuštěném místě jako Ztracení a vyrovnávala se tam s každodenními těžkostmi. Ačkoli tam se zase do klidu motají Jiní a to je taky na palici, před pošetilostmi patrně není úniku. Tu a tam se stane něco, co mne z této beznaděje vytrhne, jako například smutný příběh o dvanáctileté holčičce Kačence, která je upoutaná na vozík, nemá nohu a statečně bojuje s rakovinou o každý den svého přežití. Vlastní otec ji nezná, ačkoli o jejím případu se v posledních dnech může dovědět ze veřejných informačních kanálů. Nevědomost to tedy v jeho případě není, prostě o nemocnou dcerku ani o její sourozence nemá zájem. Naproti tomu se ale najdou slušní a slitovní lidé, kteří podle svých možností pomáhají. Maminka se snad s Kačkou a ostatními dětmi bude moci odstěhovat z azylového domu a snad se pro ně nakonec všechno obrátí k lepšímu.