Mámo kup mi štěně!

Syn mé kamarádky si kdysi strašně přál psa. Rodina byla pochopitelně proti. Ale právě v té době se na chalupě u sousedů objevilo štěně. A sousedé z něj nebyli ani trochu nadšeni. Prý: " To vnoučata odněkud přitáhly a nám zbylo na krku, snacha psa v bytě nesnese. Nechcete ho?" Štěně bylo roztomilé, baculaté a celé jaksi kosmaté, kamarádka už málem kývla. Naštěstí než řekla rozhodné slovo, na víkend přijel otec-hlava rodiny a jako překvapení přivezl v košíku kotě.
"A víš co mi tenkrát ten mamlas řekl?" s gustem vykládá kámoška ještě dnes. "Je jasný, že by nás malej nakonec stejně zlomil, tak mu snad stačí kočka, s tou aspoň nebudeš muset chodit ven! Já tenkrát myslela, že ho za to zabiju, ale ke kočce jsme si psa pochopitelně už vzít nechtěli a to bylo naše štěstí. Víš ty, co z toho sousedovic čokla vyrostlo za monstrum? Hranatý, fousatý, veliký málem jako poník - ta příšera snad má v rodokmenu irský vlkodavy, představ si něco takovýho v mrňavým pražském bytě!"