Školky

Když jsem byla malá, vůbec jsem nestonala. Asi proto, že mne naši neodkládali do jeslí ani do školky. Do školy mne ovšem už poslat museli - a já začala nosit domů jednu nemoc za druhou. Otec, vracející se z týdenních služebních cest, se nestačil divit, že dříve baculaté, zdravím kypící děvčátko nachází čím dál zelenější a skoro pokaždé s horečkami v posteli. "Co už jí zase je?" Vyptával se šeptem máti. A ona to byla tu spála, tu zarděnky, tu černý kašel či aspoň nějaká viróza, všechno spravedlivě prokládané spálovými angínami ( tu jsem měla celkem osmkrát). "Kdyby mohla mít soukromého učitele jako míval ještě můj otec, byla by zdravá,", hněval se táta. To je tím zatraceným stádním shromážděním! Jedna nesvědomitá tetka pošle do školy nemocné dítě, aby měla doma klid a padne celá třída. Ta holka ještě jednou přinese černé neštovice, choleru a mor." To byla pochopitelně nadsázka, myšlená jako trpký žert z bezmoci. Ale jak léta jdou, kdoví... Cholera ze světa nevymizela, proti černým neštovicím už se dávno přestalo očkovat, protože prý nehrozí a se změnou klimatu se prý snadno může vrátit i ten mor. Takže se maminky současných dětí mají na co těšit!