Sobota

Tak jsem si zase užila jednu nádhernou sobotu. Pracovní, aby bylo jasno. Já jiné neznám. Přes týden jsem v práci od nevidím do nevidím, doma stačím maximálně strčit prádlo do pračky, plácnout na talíře něco studeného k jídlu a následného rány tu trochu nádobí opláchnout. V sobotu si nezadám s vojíny, kteří právě šůrují rajóny. Oni to možná flákají, já ve vlastní domácnosti nemohu, to se pokaždé vymstí. Nad prací naštvaně uvažuju, v jak pitomém světě to žijeme. Nezaměstnaných, kam se člověk podívá. některým to ani nevadí, ale většinu přímo hanba fackuje, že nezavadí o práci. A já naopak padám udřením na hubu a k tomu se přidává věčné rozladění, že mám doma binec, který nestíhám sama zlikvidovat. A za všechnu tu honičku vydělám tolik, aby mi to stačilo sotva z ruky do huby. Přitom naprosto logické by bylo, aby osoba výkonná, věčně věkův se honící, dosahla takového příjmu, aby sama mohla slušně žít a ještě se o něj s někým podělit. Rozumí se, něco za něco. Podělit se s takovou paní Kekulovou z Pojišťovny štěstí. Prostě se slušnou starou paní, se kterou by výdělečřná osoba nezacházela jako s onucí či se služkou, ale která by alespoň dvakrát nebo třikrát týdně docházela do domácnosti, vyluxovala a prostě poklidila. Ne, nejde to. Není na to. Kapitál nám utekl. Sedí si na něm Bill Gates a pár mafiánů a ostatní zbytek světa má smůlu.