Na okraji

Kdysi jsem nějakou dobu bydlela v místě, kterému starší lidé říkali s despektem "periférie". I slušní tatíci si tam dvakrát měsíčně po výplatě pořídili v jediné hospodě slušivou opičku a potkávat postávající tetky s nákupními taškami u nohou, jak probírají nějakou místní zajímavost, to bylo běžné. Některé byly klidně podomácku v trepkách a v zástěře, jiné naopak s pěčlivě nakadeřenou hlavou od místní holičky a oblečené za dámy, ale všechny dělaly to samé - postávaly ve dvou nebo v malých hloučcích a drbaly a drbaly. Samozřejmě, neobstála jejich vrstevnice, která nikdy nepostávala a nedrbala, moje matka. Takže jsme vnímali jako nesmírnou úlevu, když se rodina z tohoto prostředí mohla odstěhovat. Do těch míst ale chodím stále, bydlí tam moje babička. Až nedávno jsem si uvědomila, co v té končině postrádám! Zmizely postávající drbny! Ne že bych po nich toužila, projít mezi jejich odsuzujícími pohledy bývalo pro mladou, moderně oblečenou holku hotové martyrium, ale je to další důkaz, jak se naše doba mění. K lepšímu, protože tetky už si konečně přestaly všeho všetečně všímat? Nebo k horšímu, protože jsou tak zapojené do pracovního procesu a neustálého shánění peněz na čím dál vyšší poplatky za kdeco, že už ani na to poklábosení nemají čas? Bůh suď!