Já nevím, kam ten svět spěje

"Já nevím, kam ten svět spěje," říkávala k stáru moje babička skoro neustále. A tenkrát se jí nikdo z rodiny nedivil. Prožila dvě světové války, z toho kus druhé z útěžkem, protože dědečka pustili jednou o Vánocích od útvaru na dovolenku. Ze sedmi dětí jí čtyři umřely dřív, než dosahly patnácti let a nakonec v hloupé pytlácké přestřelce padl i její celoživotní kříž a tyran - dedeček Josef. Kvetoucí statek, na kterém se půlstoletí dřeli všichni včetně těch zesnulých děcek jí sebrali komunisté a předseda Národního výboru jí navíc chodil vyhrožovat vším možným, jestli dobrovolně neodevzdá i kousek lesa nad potokem. "A přitom jeden vnuk (můj strejda Karel) vlez do tý jejich partaje a přes ká es čé dělá kariéru, vostuda pitomej," hubovala suchá babka a hrozila přitom suchou žilnatou pěstičkou jemu, ale napřeskáčku i těm, kteří ji obrali o domov. Ne, nebyla až tak úplně přízemní, aby se zajímala jen o majetek a o své nejbližší. Politické dění pečlivě sledovala v novinách a v televizi, často vzdychala a říkala: "Achich jo, ono je to čím dál horší, v tomhle státě už je to hotovej bordel na kolečkách!" Už je to dobrých třicet let, co bábinka spí vedle nehodného dědečka na venkovském hřbitůvku, jak si odjakživa přála. Ale já se musím často ptát: "Bábi, co bys tomu říkala dnes?"