Alergie

Příroda se konečně tváří jarně. Za oknem se pilně snaží kvést a vonět bezy. Já mám okno zavřené a mohu se na ně dívat jsen skrz zase už špinavé šmouhy (radostí civilizace je, že ve městě člověk musí mýt okna velmi často a přesto jsou pořád špinavá, na chalupě je pucuju dvakrát do roka a úplně to stačí). Okna musím mít zavřená kvůli alergii. Pronásleduje mne celý život a čím dál tím víc, zatímco kdysi jsem s určitými potížemi mohla žít jako každý zdravý člověk, dnes už musím žít jako ve skleníku, užívat léky a ještě neustále přemýšlet co sníst či nesníst, vypít či nevypít, jaký prací prášek nebo mýdlo mohu použít, běžná kosmetika je pro mne tabu. Před léty mi doktorka řekla: Co chcete, to je daň civilizace. Ve velkých městech bývá alergická až polovina obyvatelstva. Ne, neužírám se vzteky, že právě já patřím do té méně šťastnější poloviny, je mi hluboce líto, že polovina lidí žije jako zajatci určitého systému který je ničí a nemohou se z něho vymanit. Proč? Asi pro pár hlaviček nahoře, kterým je to jedno. Mají přece tolik práce, jak se starat o svá plná koryta. A pokud náhodou také trpí alergií, při jejich možnostech jim asi tolik nevadí.