Já nevím, kam ten svět spěje

"Já nevím, kam ten svět spěje," říkávala k stáru moje babička skoro neustále. A tenkrát se jí nikdo z rodiny nedivil. Prožila dvě světové války, z toho kus druhé z útěžkem, protože dědečka pustili jednou o Vánocích od útvaru na dovolenku. Ze sedmi dětí jí čtyři umřely dřív, než dosahly patnácti let a nakonec v hloupé pytlácké přestřelce padl i její celoživotní kříž a tyran - dedeček Josef. Kvetoucí statek, na kterém se půlstoletí dřeli všichni včetně těch zesnulých děcek jí sebrali komunisté a předseda Národního výboru jí navíc chodil vyhrožovat vším možným, jestli dobrovolně neodevzdá i kousek lesa nad potokem. "A přitom jeden vnuk (můj strejda Karel) vlez do tý jejich partaje a přes ká es čé dělá kariéru, vostuda pitomej," hubovala suchá babka a hrozila přitom suchou žilnatou pěstičkou jemu, ale napřeskáčku i těm, kteří ji obrali o domov. Ne, nebyla až tak úplně přízemní, aby se zajímala jen o majetek a o své nejbližší. Politické dění pečlivě sledovala v novinách a v televizi, často vzdychala a říkala: "Achich jo, ono je to čím dál horší, v tomhle státě už je to hotovej bordel na kolečkách!" Už je to dobrých třicet let, co bábinka spí vedle nehodného dědečka na venkovském hřbitůvku, jak si odjakživa přála. Ale já se musím často ptát: "Bábi, co bys tomu říkala dnes?"

Život tropí hlouposti

V jednom humoristickém časopisu kdysi existovala rubrika nazvaná "život tropí hlouposti - a my je fotografujeme!" a zdokladováno tam bylo opravdu hodně pitomin. Lidé tropí často pitominy nejrůznějšího druhu, které ale zadokumentované nikde nejsou někdy ovšem... Jako známí mých rodičů! Ti se vyřádili tak, až to budilo veselí širokého okolí. Z literatury je známá spousta mileneckých dvojic, když se řekne "Julie", každého asi hned k tomu napadne "Romeo", k Angelice patří Joffrey a k Cézarovi Kleopatra a není na tom nic špatného. Když ti lidé dali prvnímu dítěti jmého Richard, nikoho to nepřekvapilo, i když takové jméno nikdo z nich v rodině neměl. Ríša, Ríšánek, proč ne, je to hezké. Když ovšem po roce přibyla k Ríšovi Helenka, začalo to být na pováženou a ještě víc, když po Petříkovi přišla na svět Lucie. S malou Markétkou na kočárku to nevydržela ani moje velmi taktní matka. "Oni se snad zbláznili," prohlásila kategoricky. "Nejde jen o to, kdo si do dnešní doby pořídí pět dětí! Ale co jetli budou mít další a bude to kluk? Oni snad jsou štont mu říkat Faust!"

Počasí se zbláznilo!

Počasí se zbláznilo! Vědci vyhrožují, že za nějakých dvacet let tu budeme v teplém pásmu a porostou u nás palmy a pomeranče a zatím letošní zima byla po mnoha létech ta nejtvrdší. Místo aby po ní následovalo pořádné jaro, skočila rovnou do léta a na přírodě se vyřádila takovými záplavami, až to hezké není. Jeden už by si řekl, že to stačilo. Když už v Praze zrušili protipovodňové zátarasy, snad už i v Křešicích a podobně postižených místech vymetli z domů bahno, spočítali škody a dali se s vervou do oprav. A zatím včera: kdyby liják! Čina i s kroupama! Herdek filek! Ráda bych provolala: "To za mých mladých let nebývalo!" Ale to bych kecala. Jednou - byli jsme zrovna na chalupě - takovéhle počasí se přihnalo za pravého poledne, zrovna jsem dokončovala oběd. Netrvalo to dlouho, ani ne za dvacet minut bylo po všem, ale kroupy velké jako holubí vejce utloukly všechno - úroda a květiny, všecno v čudu, přežilo jen to, co bylo pod zemí. A to mrkev jsem chodila hledat na záhon nazdařbůh, dokud se po několika dnech zase nezazelenala střední srdíčka nati.

Umírání

Asi jsem nejmenší zrnko prachu na tom našem velikánském kulatém světě! Tolik významných věcí se dnes jistě stalo! Zaručeně se narodilo aspoň jedno naprosto talentované dítě, aby z něj vyrostl příští Mozart nebo Goethe (což je skvělé). Zaručeně spousta lidí zemřela (což je sice lidský úděl, ale co ti chudáci pozůstalí, které to většinou zkřísne). Zaručeně spousta lidí zemřela ve válce nebo v nějaké drobné bojůvce (což je výsledek hlouposti těch nad nimi). Zaručeně spousta lidí a hlavně malých dětí zase zemřela hlady (což je trestuhodné). Zaručeně v přírodě zase někde vyhynul nějaký živočišný druh ( k tomu snad ani není co dodat). Mocná příroda si zaručeně zase nějak pomohla a někde nějaký nový druh zase vznikl (a to je fajn). A na tomto světě já dnes jen vyprala a pověsila prádlo, uvařila oběd a docela všedně pohladila všechny své kočky. Ale zase... kdyby všichni na světě pořád dělali tak všední a obyčejné věci, docházelo by vůbec k válkám a vymírání živočichů? Možná by se jen tu a tam rodili noví géniové, staří by mírumilovně odcházeli a tu a tam by se někde vyskytl nový živočišný druh...

Kam s ním?

Žijeme ve spotřební společnosti. To je nesporný fakt, mnohými vítaný, mnohými proklínaný, nicméně už asi neměnný. Až na peníze není problém si koupit pračku, ledničku, lux nebo nábytek. Problémem často bývá, kam s tím původním. Naštěstí v poslední době čím dál častěji takový předmět ochotně odváží prodejce a za nevelký příplatek se postará o jeho likvidaci. Já ovšem musím mít za všech okolností něco extra. Rozhodla jsem se vyhodit staré křeslo a nové si už nepořizovat. Prostě jsem nahlédla, že i to původní vlastně roky jenom překáželo. Ale co teď s ním? Kolik fejetonů už bylo na toto vděčné nerudovské téma napsáno, aniž se co změnilo. Křeslo nebylo tak zachovalé, abych se je pokusila někomu darovat nebo dokonce prodat. A nejsem čuně, abych je v noci tajně vystrkala k popelnicím a zanechala osudu. Nejjednodušší mi připadalo křeslo rozebrat a likvidovat po částech. Provedla, jsem, ale toto řešení nikomu nedoporučuji. Fyzická námaha, prach, špína. Do prostoru jsem vyventilovala snad deset tisíc roztočů. Příště se asi zachovám jako čuně a takové křeslo pěkně potichu vystrkám za tmy k popelnicím.

Alergie

Příroda se konečně tváří jarně. Za oknem se pilně snaží kvést a vonět bezy. Já mám okno zavřené a mohu se na ně dívat jsen skrz zase už špinavé šmouhy (radostí civilizace je, že ve městě člověk musí mýt okna velmi často a přesto jsou pořád špinavá, na chalupě je pucuju dvakrát do roka a úplně to stačí). Okna musím mít zavřená kvůli alergii. Pronásleduje mne celý život a čím dál tím víc, zatímco kdysi jsem s určitými potížemi mohla žít jako každý zdravý člověk, dnes už musím žít jako ve skleníku, užívat léky a ještě neustále přemýšlet co sníst či nesníst, vypít či nevypít, jaký prací prášek nebo mýdlo mohu použít, běžná kosmetika je pro mne tabu. Před léty mi doktorka řekla: Co chcete, to je daň civilizace. Ve velkých městech bývá alergická až polovina obyvatelstva. Ne, neužírám se vzteky, že právě já patřím do té méně šťastnější poloviny, je mi hluboce líto, že polovina lidí žije jako zajatci určitého systému který je ničí a nemohou se z něho vymanit. Proč? Asi pro pár hlaviček nahoře, kterým je to jedno. Mají přece tolik práce, jak se starat o svá plná koryta. A pokud náhodou také trpí alergií, při jejich možnostech jim asi tolik nevadí.

Mámo kup mi štěně!

Syn mé kamarádky si kdysi strašně přál psa. Rodina byla pochopitelně proti. Ale právě v té době se na chalupě u sousedů objevilo štěně. A sousedé z něj nebyli ani trochu nadšeni. Prý: " To vnoučata odněkud přitáhly a nám zbylo na krku, snacha psa v bytě nesnese. Nechcete ho?" Štěně bylo roztomilé, baculaté a celé jaksi kosmaté, kamarádka už málem kývla. Naštěstí než řekla rozhodné slovo, na víkend přijel otec-hlava rodiny a jako překvapení přivezl v košíku kotě.
"A víš co mi tenkrát ten mamlas řekl?" s gustem vykládá kámoška ještě dnes. "Je jasný, že by nás malej nakonec stejně zlomil, tak mu snad stačí kočka, s tou aspoň nebudeš muset chodit ven! Já tenkrát myslela, že ho za to zabiju, ale ke kočce jsme si psa pochopitelně už vzít nechtěli a to bylo naše štěstí. Víš ty, co z toho sousedovic čokla vyrostlo za monstrum? Hranatý, fousatý, veliký málem jako poník - ta příšera snad má v rodokmenu irský vlkodavy, představ si něco takovýho v mrňavým pražském bytě!"